Napsat knihu není žádná sranda. To vám řekne asi každý, kdo se o něco takového pokusil. Kniha, to není článek na web, nebo zpráva ze služební cesty – nenapíšete ji za den. Je potřeba se k ní poctivě vracet, udržet myšlenku, a pozvolna ji opracovávat, jako když umělec sochá nějakou scénu do kamene. A i když už se rozhodnete, že nějakou knihu napíšete, vaše pohodlné „já“ vám bude neustále házet klacky pod nohy a bude vám říkat: „jdi spát, zítra je taky den“ nebo „jdi do kina / do hospody / na kafe s manželkou“ nebo „pusť si film“ anebo „koukni na efbéčko nebo na jůtůb, jestli tam není něco nového“.
Kdepak, napsat knihu, to je řehole.
Proč zrovna gamebook?
Tady je potřeba zmínit dvě věci. I přes to, že jsem publikoval určitě desítku (a spíš více) povídek na různých webech, vím, že v současné konkurenci spisovatelů prostě nejsem na klasickou fantasy prózu dost dobrý. Dnes opravdu píše mnoho lidí, a je velmi jednoduché zapadnout do šedi spisovatelské masy a už se odtamtud nevyhrabat. Zase na druhou stranu, hrám na hrdiny se věnuji přes dvacet let, mám v tomto žánru zkušenosti a velkou jistotu.
To znamená, že prvním bodem inspirace je jakási sebereflexe, zkrátka čistě technicky a pragmaticky jsem se rozhodl, v jakém žánru se mám snažit něco stvořit, v čem mám šanci předat největší hodnotu.
Joe Dever, to je ten druhý bod. Pro mne osobně je to mistr (či spíše Grandmistr) gamebooků, naprosto bezedná studnice tvůrčí energie a inspirace. První knihu Lone Wolfa (LW) s názvem Flight from the Dark (Útok ze tmy) vydal v roce 1984, osmadvacátou knihu s názvem Hunger of Sejanoz vydal v roce 1998. Čtrnáct let, tedy průměrně dvě knihy za rok, mu trvalo prvních 28 titulů. Už toto je naprosto nepředstavitelné, avšak ani zdaleka to není všechno. V roce 2016 vydal Joe Dever svou devětadvacátou knihu LW s názvem The storms of Chai, tedy 18 let po posledním titulu!
Přátelé, tomu říkám oddanost celoživotnímu dílu. Myslím, že právě tento Joeův přístup může za to, jak skvělá a výjimečná LW série je. Joe naplánoval svůj příběh do dvaatřiceti titulů a je vidět, jak cílevědomě jde za tím, aby tento neskutečně monstrózní projekt dokončil.
Moje plány jsou o poznání skromnější (viz PRVNÍ ČLÁNEK NA BLOGU). Podaří-li se mi je však dokončit, v což pevně věřím, budu z toho mít ohromnou radost. A myslím, že zkušenosti, které po cestě nasbírám, mi dají jistý nadhled, a tím i možnost celoživotní dílo Josepha Roberta Devera skutečně docenit.
Prostor na psaní není utopie
V dnešní době je možné mít čas na psaní pouze tak, že si jej uděláte. Prostě eliminujete nějaké další činnosti, které vám čas na psaní zabírají. Může to být brouzdání po internetu, hraní počítačových her, spaní, lelkování, chození do hospody, atd. Ve většině případů se psaní dát pohodlně spojit i s vašimi kratochvílemi, kterých se úplně vzdát nechcete. Zkrátka na FB nestrávíte dvě hodiny, ale jenom dvacet minut. Pustíte si film jen jednou za tři dny, místo každodenního sledování nekonečných seriálů. A tak by se dalo pokračovat. Zkrátka, knihu nemusíte mít napsanou za týden. Jen je zapotřebí udržet nit = inspiraci a motivaci. A k tomu potřebujete disciplínu.
Osobně píšu rád pozdě večer, kdy už všichni spí, a tudíž mám klid, anebo zase hodně brzy ráno, kdy ještě všichni spí a tudíž mám také klid. Chce to ovšem i jistou míru sebezapření, po náročném pracovním týdnu vstát v sobotu i v neděli před pátou a věnovat se tvůrčí činnosti do doby, než se probudí děti a manželka. Každému však vyhovuje něco jiného.
Pokud chcete něco napsat, prostě se do toho pusťte a podmínky laďte až v průběhu činnosti. Jestliže budete o psaní pouze mluvit, vaše kniha zůstane pouze ve vašich představách.
Psaní MODERNÍCH GAMEBOOKŮ je v konečném důsledku velmi technická záležitost a toto téma vydá určitě na samostatný článek. Tedy o tom zase někdy příště.
Komentáře k článku zanechte, prosím, na FACEBOOKOVÉM PROFILU GKG.