Recenze LW1: Útok ze tmy (Dever, Joe)
Útok ze tmy je prvním, nejznámějším a zároveň nejúspěšnějším gamebookem Joea Devera v sérii Lone Wolf. Viděl jsem několik rozhovorů s Joem, kde popisoval, jak se jednotlivá nakladatelství předháněla v nabídkách, aby to mohla být právě ona, kdo knihu nakonec vydá. Z této „rvačky“ vyšlo vítězně nakladatelství Sparrow Books a v červnu 1984 kniha s názvem Flight from the Dark spatřila světlo světa. Během prvních pár měsíců se prodalo více než 100 000 výtisků!
Útok ze tmy nastartoval sérii 32 knih (z nichž poslední dvě teprve vyjdou), kterých se dohromady celosvětově prodalo více než 10 000 000 výtisků. Balík dvaatřiceti knih je rozdělen do čtyř sérií:
1–5 série Kai
6–12 série Magnakai
13–20 série Grandmaster Kai
21–32 série New Order Kai
O jednotlivých sériích se toho dá napsat velmi mnoho, ale je lepší, když je toto téma rozebráno vždy u prvního dílu té které série. V tomto článku se tedy zaměříme jen na sérii Kai, která Útokem ze tmy začíná.
Jak už je napsáno výše, první vydání vyletělo do světa v červnu roku 1984. Vzhledem k ohromnému úspěchu byla kniha několikrát dotištěna, přeložena do mnoha jazyků a vydána různými nakladateli v mnoha různých verzích. Hlavní (herní) stať je rozdělena do 350 herních sekcí a toto číslo je typické pro celou sérii Lone Wolf (až na pár výjimek).
V roce 2007 však vyšel v nakladatelství Mongoose Publishing reprint Útoku ze tmy, který odstartoval vydávání tzv. sběratelské edice (Collector´s edition). Všechny knihy v sérii byly postupně autorem revidovány, a aby fanoušci, čtenáři a sběratelé měli opravdu důvod knihy koupit, do každého dílu je vloženo bonusové dobrodružství. To je vždy nějakým způsobem provázáno s hlavním příběhem, ale jeho autorem je někdo jiný. Ve svých dalších recenzích se o jednotlivých bonusech vždy krátce zmiňuji. Útok ze tmy je jedinou knihou, která bonusové dobrodružství nemá. Ani zde však o svůj sběratelský bonus nepřijdete. Kniha je to totiž revidována a její obsah rozšířen o celých 200 herních sekcích, toto vydání jich tedy obsahuje 550!
V ČR vyšly obě verze v češtině. Tu původní vydalo nakladatelství AFSF s.r.o. v roce 1992, revidovaná vyšla pod křídly nakladatelství Mytago v roce 2011.
Rytíři řádu Kai
V každé kapitole, ať už budeme rozebírat příběh, pravidla, hratelnost anebo vizuální stránku knihy, se prostě nevyhneme srovnávání původní a sběratelské verze. Ty jsou totiž natolik odlišné, že se nebojím vyjádřit názor, že se jedná o dvě zcela různé knihy.
Celý příběh se odehrává na pozadí velkého konfliktu bájného světa Magnamund mezi Dobrem a Zlem. Záměrně píšu velká písmena, neboť Dobro i Zlo je v knihách jednoznačně vyprofilováno a nenechá nikoho na pochybách, jak se věci mají. Dobro je zastoupeno rasami lidí, kteří uctívají Ishir (bohyni Měsíce) anebo Kai (boha Slunce), Zlo tvoří naopak rasy všelijakých zlovolných tvorů, jež jako loutky na provázkách ovládá Naar (bůh Temnoty). Svět je originál, a tak zde najdeme snůšku tvorů jako jsou Giakové, Vordaci, Drakkarimové, Helghasti, a mnoho dalších. Dobro i Zlo má své šampiony. Zatímco Naar chce dobýt svět pomocí dvacítky Temných pánů, Dobro se snaží bránit výjimečně nadanými lidmi sjednocenými do řádu Kai.
Poznámka: Český překlad těchto bojovníků zní Rytíři Kai, a i když zde tento název za ty tři dekády pevně zakořenil, domnívám se, že není zcela správný. V originále se totiž bojovníkům Dobra říká "Kai lords", což samozřejmě s rytířstvím jako takovým nemá společného zhola nic. Naopak, tito bojovníci jsou uvyklí bojovat nalehko, a jsou spíše hraničáři, kteří jsou obdarováni dalšími, pro obyčejný lid nepochopitelnými dovednostmi z oblasti psioniky. V tomto ohledu evokují spíše srovnání s Rytíři Jedi ze série Star Wars (a odtamtud se možná vžilo označení Rytíř).
V sérii Lone Wolf se převtělíte do posledního přeživšího člena řádu Kai a budete řídit jeho kroky v této a devatenácti dalších knihách. Příběh začíná zničením kláštera Kai v době svátku, kdy jsou zde přítomni všichni jeho bojovníci, a masakr přežije pouze hlavní hrdina ságy. Jeho (resp. váš) první úkol je dostat se ze zničeného kláštera do hlavního města Sommerlundu, aby varoval krále před blížící se katastrofou – temnota útočí a rytíři Kai jsou mrtví.
V původní verzi z roku 1984 je osud kláštera popsán na jedné straně, s tím, že Lone Wolf (poslední rytíř Kai) masakr šťastně přežije, když utrpí zranění hlavy a zůstane v bezvědomí. Žádné další informace nemáte – jen starou ohořelou mapu hrubého měřítka, pomocí níž se musíte dostat ke králi. Rovnýma nohama tedy skočíte do dobrodružství a vše se dozvídáte během vaší cesty. Kdykoliv potkáte Giaka, na pár řádcích se dozvíte něco málo o této rase. To samé platí pro Kraany, Vordaky a Drakkarimy. Padne i slovo o Temných pánech, kdy prim momentálně hraje Zagarna. Je to jednoduché, účelné, a funguje to bezvadně, aniž by toto získávání herních vědomostí nějak rušilo z prožitku. Skoro bych řekl, že jej naopak umocňuje.
Verze z roku 2007 je vlastně kompletně překopaná. Začátek je úplně jiný a mnoho herních sekcí je věnováno samotnému přepadení kláštera. Další obrovské rozšíření se týká bitvy o most Alema, přidány jsou i další části Holmgardu (hlavního města Sommerlundu) a v neposlední řadě je zcela přepracována finální scéna. Ta si svým provedením zadělala na fatální chybu, která se naplno projeví v Rokli zkázy (čtvrtá kniha série).
Vím, že nic nevím
Pokud se světem Lone Wolfa teprve začínáte (což je u knihy Útok ze tmy naprosto pochopitelné), budete ze začátku tápat, kdo je kdo a co je co. Zejména podíváme-li se na původní vydání, tam je opravdu autor velmi střídmý, a vy si můžete naplno užít objevování světa, jeho zákonitostí, monster a dalších událostí, které vám začnou dávat smysl až mnohem později (viz např. buňka cenerských druidů ukrytá hluboko v lese). Přepracovaná sběratelská verze je v tomto ohledu mnohem bohatší. Nabídne vám pohled do řádu Kai, pochytíte náznaky hierarchie, poznáte mnoho z jeho členů i před tím, než hrdinně padnou při obraně kláštera. Tato část je výjimečná zejména tím, že poznáte i nejvyššího mistra řádu (Chrabrý meč, v originále Brave Blade).
Původní vydání Útoku ze tmy je ze všech knih LW nejméně lineární a v sérii je v tomto ohledu zcela unikátní. Skýtá tak mnoho možností pro znovuhratelnost, a byť vám dobrodružství může přijít krátké (což je standardní daň za nelinearitu), kvalitě knihy to nijak neškodí – spíše naopak. V knize je mnoho skrytých zákoutí a některé z nich se vám podaří najít jen velmi velmi těžko. Věděli jste například, že v lese můžete nalézt svůj první Lektvar z Aleutheru? Vede k němu velmi spletitá cesta lemována několika hody na náhodu, musíte ovládat specifickou kombinaci dovedností (disciplín Kai) a ještě musíte „správně“ hodit. Šance, že lektvar najdete, je matematicky jen 4%. Já jsem velmi rád, že taková zákoutí v knize existují. Samozřejmě, přepracované vydání z roku 2007 posouvá příběh trošku jiným směrem. Úvodní pasáž knihy (přepadení kláštera) je rozvětvená jen opticky, ve skutečnosti vaše volby moc vliv nemají. Trochu jiná káva je pak bitva o most Alema, ale i tam jsou vaše volby spíš platonické. Na skutečnou košatost si tedy musíte počkat až do Holmgardu, jehož rozšíření považuji za nejpovedenější z celé knihy.
Co se týká pravidel, tak sérii Kai tvoří pět knih, a v první z nich si vyberete 5 disciplín Kai, unikátních dovedností, které vám dají při vašem dobrodružství nejrůznější výhody. Protože sága je koncipována jako RPG žánr, váš hrdina se bude vyvíjet a zlepšovat. V praxi se to projeví tím, že budete moci přenášet svou výbavu z knihy do knihy, a před každým dalším dobrodružstvím si vyberete dodatečnou disciplínu Kai. V páté knize, kde série Kai kulminuje, budete ovládat devět z deseti disciplín, což znamená, že budete takřka mistři v oboru. V Útoku ze tmy máte na výběr jen 5 disciplín z deseti, jejich volba má tak na vaše hraní největší význam. V kombinaci s vysoce nelineárním průběhem můžete prožít mnoho dobrodružství v jedné jediné knize.
Obtížnost knihy je naprosto přiměřená. Jsou cesty extrémně nebezpečné a riskantní, jsou i cesty, kdy nemusíte ani jednou bojovat a všechna nebezpečenství se vám vyhnou. To je obrovský klad knihy a nesmí se přehlédnout. Vyváženost je opravdu precizní.
Kdo z koho
Nové vydání z roku 2007 má kromě bonusových 200 herních sekcí také zcela nové ilustrace. Postaral se o ně Richard Longmore, který své umění předvádí i ve všech dalších knihách sběratelské edice. Předělaných je původních dvacet a dalších osmnáct je nových. Ano, čtete správně – v knize je téměř dvojnásobek ilustrací oproti původnímu vydání. Jejich kvalita je podle mého názoru velmi dobrá a rozhodně nedělá knize ostudu. O obálku se postaral Alberto dal Lago, a za mě je v tomto konkrétním díle velmi průměrná. V dalších knihách je to o mnoho lepší. Je to trochu škoda, neboť se jedná o úvodní díl série a navíc my už dobře víme, že Alberto konkrétně Lone Wolfa opravdu umí. Jeho plně kolorované arty pro italskou lokalizaci jsou famózní, první díl nevyjímaje.
O českou verzi sběratelské edice se postaralo nakladatelství Mytago. Vzhledem k brutální revizi museli knihu vlastně celou přeložit a připravit ji jako zcela novou publikaci. Proto i pasáže, které revizí prošly beze změny, jsou nyní odlišné od původního vydání AFSF z roku 1992. Mnoho názvů a jmen je přeloženo do češtiny, a jestli je to k lepšímu nebo horšímu, to nechám posouzení vám. Každopádně Mytago se snažilo, aby připravilo bezvadnou knihu, neboť je jasné, že u úvodu do mnohadílné série se každá chyba promítne exponenciálně. Kniha, kterou mám v ruce, rozhodně snese přísnější měřítko.
A teď už jdeme opravdu do finále, a čeká nás velké srovnání původního a sběratelského vydání. Protože tato recenze vzniká v době, kdy už je vydaných 12 dílů, je jasné, že mnoho z vás knihu četlo a má na ni svůj vlastní názor. Mnoho z vás tedy se mnou nebude souhlasit, když řeknu, že původní vydání je diametrálně lepší než sběratelská verze. A teď se nebavím o zpracování knihy, překladu nebo čemkoliv, za co je odpovědný český nakladatel. Řeč je o základním kontextu knihy, za nějž nese odpovědnost Joe Dever.
Zde jsou argumenty.
Když vezmete do ruky původní vydání a o Magnamundu víte úplnou tužku (jako tehdy já), autor vás svým velmi střídmým základem rychle vtáhne do příběhu, a vy (pokud je tento typ fantasy vaším šálkem čaje) máte ihned pocit, že musíte zjistit o tomto světě víc. Příběh začíná tím, že nevěřícně hledíte na zkázu kláštera, který je popsán jen zevrubně, takže představivost jede na plné obrátky. Atmosféra je syrová, v každé sekci je náznak všudypřítomného nebezpečí, když potkáte prvního giaka, svrbí vás ruce jdouc do boje, i když jeho statiky z něj dělají totálního outsidera. V kdejaké díře číhá hrabonor anebo jiný běs, toulky hřbitovem jsou šmrncnuté hororovou tématikou, a říkáte si, jaký blázen vám dává tuto možnost vůbec na výběr. Bitva na mostě Alema, zapletete-li se do ní, je střižená tak jednoduše, jak jen to jde – v jedné sekci je krátký popis sil Dobra a Zla, hned víte, kdo je princ Pelethar, hned víte, kdo je Gourgaz. Zkratkovitý úderný styl funguje na sto procent. Útok ze tmy není těžké dohrát, ale umí být velmi těžkou knihou, chcete-li. Extrémní nelinearita vás přiměje ještě několikrát zkusit jiné možnosti. A vy budete překvapeni, kolik se toho v té útlé knížečce ukrývá.
Sběratelská edice má zcela jiný nádech či náboj, chcete-li. Je přepracována s ohledem na již vydané knihy (kterých bylo 28) a události v nich. Poměrně rozsáhlá bitva o klášter vás zahrne mnoha informacemi o řádu Kai, jeho hierarchii, i klášteru samotném. Všechny doposud anonymní obyvatele kláštera teď můžete poznat zblízka, i mistry řádu včetně jejich jmen, a nutno podotknout, že třeba já jsem si představoval klášter úplně jinak. V české verzi jsou navíc přeložena všechna jména rytířů Kai, což rozhodně nepovažuji za chybu, ale celý popis tak neuvěřitelně spadá do kategorie „pohádka pro děti“. Ta tam je pochmurná atmosféra z původního vydání, kde jste nevěděli nic a znali jen rámcový obraz toho, co musíte udělat. Zde v klášteře musíte poslouchat na slovo své mistry, kteří se k vám chovají silně nadřazeně, a doslova vás vedou za ruku celou úvodní sekcí. To je v naprostém rozporu s mými představami o řádu. Prožijete si první bitky s giaky už na nádvoří kláštera a úkol, který zde máte, patří do kategorie „meh“. Musíte rozsvítit krystalový maják. Ano, v pozdějších knihách jsou náznaky o nejrůznějších technologických vymoženostech – ale krystalový maják? Když toto pominu, proč maják nerozsvítil některý z mistrů, který byl v době útoku uvnitř, a tedy mnohem blíže Sluneční věži? Proč tento úkol musí dostat ten nejposlednější z posledních? Zvlášť, když mistři mezi sebou umí komunikovat telepaticky, a vůbec umí spoustu věcí, jak zjistíte v Magnakai sérii. Ne, takhle by ta bitva opravdu neproběhla, a i kdyby se velmistr Chrabrý meč obětoval, udělal by to proto, aby přežili další z mistrů (velmistrů), ne proto, aby přežil jeden z průměrných žáků. V kánonickém románu Stíny nad řádem Kai alespoň na klášter zaútočí samotný Zagarna – ten má opravdu potenciál napáchat značné škody.
V lese a přidruženém okolí jsou další oblasti, které byly ve sběratelské edici rozšířeny. Nemá smysl se k nim vyjadřovat, neboť na výsledek nemají moc velký vliv. Co ale vliv má, je rozšířená bitva o most Alema. Zde totiž konečně pochopíte, proč má ten most takový strategický význam. Scéna celkově vůbec není špatná, mám zde výhrady jen k hratelnosti – a sice, že vaše volby zde takřka nemají význam a výsledek je vlastně zcela nevyhnutelný. Bitku s Gourgazem si ale můžete užít i v původní verzi, takže je na vás, co preferujete. Jako povedený jednoznačně hodnotím Holmgard. Doplňují jej navíc nové ilustrace a tato část mě velmi bavila.
Pomalu ale jistě se dostáváme do závěru, kde se setkáte s králem. V původní verzi tím hra končí. Král vás přijme, vy mu vysvětlíte, že jste poslední přeživší člen a všichni mohou svorně propadnout depresi a beznaději (to se zlepší hned jak přijmete úkol přinést Sommerswerd). Ve sběratelské edici na vás ale čeká ještě tuhý boss-fight. I když už to všichni z vás četli, asi není fér, abych prozrazoval detaily. Takže jen řeknu, že ta scéna absolutně postrádá logiku a navíc, což mě pohoršilo ze všeho nejvíce, se jako nejchytřejší, nejmoudřejší a vlastně nejdůležitější osobou ukáže ne král, ale jeho uměle stvořená dcera Madelon, která (když si nevíte rady) vám radí stejně jako Chytrá horákyně. Navíc v původním vydání se s Madelon potkáte až ve čtvrtém díle, kde je tato dívka dcerou ruanonského barona Vanalunda, a právě tam dojde k oné patálii se dvěma Madelon. Zde se Joe Dever zamotal do svých vlastních intrik a je to převeliká škoda.
Finální verdikt
Vzhledem k ohromným rozdílům mezi jednotlivými verzemi musím udělat dvojité hodnocení. Původní vydání Útoku ze tmy je prostě král. Pán všech gamebooků. Ten ode mne dostane jasných deset z deseti (tedy 100%, chcete-li).
Sběratelská edice má lepší vizuál, o tom není pochyb. Ale jako příběh nesahá svému taťkovi z roku 1984 (resp. 1992 v ČR) ani po kotníky. Jednoznačně zde platilo, že „méně je někdy více“. Těžko se mi tato kniha hodnotí, právě kvůli nostalgii a zážitkům. Ale i ve sběratelské verzi jsou některé věci pozitivní, a tak dám slušných sedm z deseti (70%).