Recenze LW17: Legie mrtvých (Dever, Joe)
Legie mrtvých je sedmnáctým dílem série o Osamělém vlkovi a pátým dobrodružstvím Grandmaster Kai. V této knize zavítáme do Ixie, pusté země daleko na západním cípu severního Magnamundu. Dozvíte se, že následek událostí z Vashnova odkazu došlo v křišťálovém městě Xaagon k probuzení strašlivého služebníka samotného boha Naara – Pána Temnoty a Zla. Zastavit je pochopitelně může jen Velmistr Kai.
První (originální) verzi knihy The Deathlord of Ixia vydal Joe Dever v roce 1992, a následně pak v roce 2012 vydal tento autor i revidovanou verzi (tzv. Collector´s Edition), jehož součástí je i bonusové dobrodružství Labyrinth of Sorrow obsahující celkem 150 herních sekcí.
V roce 2022 vydalo tento gamebook nakladatelství Mytago pod názvem Legie mrtvých. Jedná se o první vydání sedmnácté knihy v ČR. V bonusovém dobrodružství Labyrint žalu si zahrajete za Helghasta, který v Ixii plní úkoly svých stvořitelů.
Základní příběh Legie mrtvých je rozčleněn do standardních 350 herních sekcí.
LEGIE NEMRTVÝCH
Po příběhové stránce je gamebook Legie mrtvých poměrně standardní. Na scéně (tedy v Magnamundu) se objevuje další šampion zlého boha Naara, u nějž hrozí, že ovládne celý kontinent a promění všechny živé v poslušné nemrtvé loutky. Hlavním záporákem je Smrtivládce Ixiataaga, strašlivý nemrtvý černokněžník a pobočník Agarashe Prokletého. Hned na začátku v sekci Příběh pokračuje… je vcelku pěkné povídání o tomto krutém přívrženci boha Temnoty a dozvíte se tam mimo jiné i o tom, proč se Ixiataaga vrátil do Magnamundu a jakou roli v tom hraje Hůl smrti, již jste měli zničit společně se Stínovou branou v Maakengorge v předchozím díle.
Struktura příběhu se dá rozdělit do pěti částí. V první vás čeká cesta do ostrovní pevnosti Azgad, kde je nejsevernější hlídka lencijské armády. Její členové tuto službu dostávají za trest a není se ani čemu divit. Když překonáte nástrahy na tomto bohapustém ostrově, loďmo se vydáte přes Západní oceán až do Ixie. Tato druhá část je nebývale komplikovaná a krutá. Když přežijete i tohle, můžete se konečně vydat do Xaagonu, kde je potřeba se prosekat přes hordy tuhých nepřátel a vyhledat Ixiataagu. I tato třetí část je drsná jak smirkový papír, ale to nejhorší na vás stále čeká. Když se totiž konečně střetnete se Smrtivládcem, nestihnete říct ani „Za Sommerlund a Kai!“ a už po hlavě letíte vstříc čtvrté části – a sice do Temné dimenze, kde se opět musíte prosekat hromadou nepřátel a sejmout jednoho starého známého (a zlého) netvora. Po strašlivě krutém souboji konečně dostanete zelenou a můžete zkřížit Sommerswerd s temnou zbraní hlavního vladaře Xaagonu - Holí smrti. Když se vám podaří Ixiataagu zničit, čeká na vás krátká poslední část, v níž musíte z hroutícího se Xaagonu uprchnout.
Vidíte, že celá zápletka je koncipována vcelku předvídatelně, a ve všech zmíněných částech na vás čekají zástupy nemrtvých. Nicméně v knize najdete pár překvapivých nápadů a některé jsou velmi osvěžující. A kromě toho je potřeba zmínit, že příběh má výbornou atmosféru. Nahrává tomu extrémně nehostinné prostředí, něco podobného si možná pamatujete z Kaltských jeskyní (LW3). Tady ovšem všechno umocněno tím, že mrazivá pustina je zcela bez známek života a když už něco potkáte, buď je to oživlá mrtvola anebo impozantně nechutný démon. Je to jako byste se dostali na úplně jiný svět – mnohem temnější, pochmurnější a krutější.
SOUBOJ
Příběh je nejsilnějším pilířem sedmnáctého gamebooku, odteď budu bohužel o poznání kritičtější. Trošku se nám zde opakuje struktura z Křížové výpravy (LW15), která byla rovněž příběhově skvělá, ale po technické stránce to skřípalo. Legie mrtvých jsou bohužel technicky zvládnuté ještě hůře než Křížová výprava. Těch nedoladěných věcí a nedostatků je tolik, že ani nevím, kde mám začít.
Asi úplně nejzásadnější jsou linearita a obtížnost. Hra vám nabídne jen poskrovnu možností na výběr, všechny hlavní překážky musíte překonat přímo, ať už obtížným soubojem anebo hodem, kde hrozí riziko instantní smrti. Vůbec pravděpodobnost, že v tomto dobrodružství zemřete, je nezdravě vysoká a vy prostě nemáte možnost knihu odehrát jinak. Systém vás tak nutí mít téměř ideální postavu, protože když nebudete mít Kai-alchymii (zdaleka nejsilnější disciplína), Kai-vlnu (bonus +8 k UB), Kai-clonu (zachrání vám neskutečné množství KB), Velmistrovství ve zbrani (+5 k UB) a Zachraňování (můžete se léčit), tak vaše šance klesnou pod 50%. A to přesto, že máte Sommerswerd a že jste poctivě prošli všechny předchozí knihy.
Když jsme u toho Sommerswerdu, tak příběh vás nabádá, abyste Meč slunce použili až proti Ixiataagovi, jinak budete odhaleni. To by samo o sobě bylo v pořádku, nicméně ve hře jsou momenty, kdy meč použít můžete i přes to, že text v dané sekci vás od toho odrazuje. Když tedy poslechnete „dobře“ míněnou radu, dobrovolně se připravíte o bonus +8 k UB, což je strašlivě hloupé. Autor knihy vlastně ještě přispívá k vysoké obtížnosti falešnými radami, protože bonus Sommerswerdu je extrémně signifikantní a vy v soubojích musíte ušetřit každý bod Kondice, abyste měli šanci na konci. Body KB budete ztrácet jak na běžícím pásu a získávat se dají jen těžko přetěžko.
A ještě poslední věc k Sommerswerdu – bez tohoto meče gamebook Legie mrtvých nedohrajete. To je smutná realita. Kromě toho není možné tuto knihu dohrát v případě, že jste si do série Grandmaster Kai přenesli atributy z knihy Páni temnot (LW12). O tomto jsem podrobně psal v recenzi na třináctý díl Prokletí z Ruelu. Věc je ta, že v sedmnáctém dílu budete absolvovat několik obtížných soubojů, z nichž dva těsně před koncem jsou v kategorii ultratěžké. Démon Tagazin má UB 55 a Smrtivládce Ixiataaga dokonce 60, a to nepočítám fakt, že oba vás mohou zabít jednou ranou, když si špatně hodíte na náhodu. Vaše maximální UB může být: 34 (základ) + 8 (Sommerswerd) + 5 (Velmistrovství ve zbrani) + 3 (Kagonitová kroužková košile) + 2 (Stříbrné nátepníky) + 2 (Stříbrná helma) + 8 (Kai-vlna) + 4 (Grandmaster Kai bonus za přidané disciplíny) = 66. K tomu můžete vypít elixír Alether (další +2 UB) a jste na 68. Na papíře to vypadá jako slušná převaha, ale berte v potaz, že ani zdaleka nemusíte mít maximální základ 34, že pravděpodobně nebudete mít všechny posilující předměty (zejména Kagonitová kroužkovka vám na 80% unikne), nemusíte mít Alether (vypili jste je dříve) a hlavně nebudete čelit Tagazinovi a hlavně Ixiataagovi v plné síle. Když nebudete mít Sommerswerd, příběh vám nabídne alternativu, ale u ní žádné bonusy mít nebudete a automaticky oslabíte o 8 bodů UB, přičemž atributy Ixiataagy jsou stále stejné (tedy UB 60).
Zkrátka a dobře, tenhle díl je obtížnostně prasárna non-plus-ultra. Je zcela v rozporu s Moudrostí Kai, která vás na začátku každého dílu upozorňuje, že knihu můžete dohrát bez ohledu na vaše atributy či nasbírané předměty. Zde platí přesný opak. Ze sedmnáctky tak budou mít radost jen maximalisti a „powergameři“. Jak těžký tento gamebook je, si uvědomíte v situaci, kdy chcete hrát jako Iron-man (tzn. pokud umřete, začínáte od prvního dílu). V řadě 1-20 je to suverénně nejtěžší kniha, která s přehledem strčí do kapsy i obávanou jedenáctku – Zajatce času.
Jako poslední nešvar, který jde na vrub autorovi, je jakási ztráta invence při tvorbě dobrodružství. Jak jsem výše chválil atmosféru a prostředí, v knize je pár míst, u nichž si řeknete, že by to mohlo (a mělo) být jinak. Např. dvakrát za sebou se setkáte s trojicí nepřátel, kteří nejenže podobně vypadají, ale celá scéna je jak přes kopírák. Dostanete na výběr z několika možností, kde většina vašich schopností anebo dovedností nefunguje, nepřátelé se vám vysmějí a pak musíte absolvovat hodně obtížný souboj. Spousta vašich rozhodnutí vlastně tak nějak „vyšumí“ a nemá moc vlivu na další děj. Asi největší zklamání pro mě byl závěrečný souboj. S Ixiataagou se můžete střetnout buď se Sommerswerdem anebo s alternativní magickou zbraní, kterou můžete získat. Zde bych čekal, že alespoň ten popis souboje bude odlišný, ale vůbec to tak není. Vše běží úplně stejně jako přes kopírák, ty texty jsou naprosto totožné. A bohužel to nejsou ojedinělé případy, takových míst je v knize povícero.
SMRTIVLÁDCE Z IXIE
Než se podíváme na zoubek české verzi, zmíním ještě pár slov o obálce, ilustracích a obecně o grafickém zpracování. Obálky se zhostil stejně jako v předchozím díle Pascal Quidault a subjektivně zhodnoceno ji řadím do průměru. Není úplně špatná, ale třeba Vashnův odkaz ji měl lepší. Ilustrace nám po delší době předkládá Rich Longmore, dobře známý ze série Kai a Magnakai. Ten odvedl standardní práci a ilustrace rozhodně nejsou špatné, ale specificky u tohoto dílu mi trošku chybí obrázky Briana Williamse, který ilustroval původní vydání Lone Wolfa v knihách 9–28. Nejvíce to je vidět na ilustraci u sekce 300, která je v původním vydání udělána jako dvoj-ilustrace přes obě stránky. Williams je pro mne nejlepší ilustrátor LW vůbec, jeho kresby jsou skvělé, a jsem doslova nadšený z rozhodnutí Bena Devera, který pro Definitive Edition zanechal původní obrázky.
Ale zpátky k českému počinu. Nakladatelství Mytago pokračuje v usilovné a systematické práci, a přináší nám díly LW, které nikdy česky nevyšly. Tohle musí každý fanoušek Osamělého vlka ocenit. Tím ale bohužel výčet kladů končí. V knize jsem nenašel žádné vyložené technické chyby, ale zásadní výtku mám k překladu, který je dle mého názoru špatný. Překlad z originálu napsala Markéta Forró, jež se stejně jako Vojta Žák profesorsky drží originálu, ale navíc silně nadužívá přítomného průběhového času. Ten v mnoha sekcích vůbec nemá opodstatnění, navíc originál je psán přítomným časem prostým – Joe Dever je mistr slova a umí jednoduše v krátkém odstavci napsat, co potřebuje a zároveň navodit příslušnou atmosféru. Český text bohužel na mnoha místech doslova tahá za oči a bourá to jediné pozitivní, co tahle kniha má – atmosférické popisy nepřátel a nehostinného prostředí.
V naprostém kontrastu s předchozím odstavcem je pak název knihy. Sedmnáctý díl se v originále jmenuje The Deathlord of Ixia a očekával bych, že Mytago přeloží název jako Smrtivládce z Ixie, což by bylo mnohem věrnější originálu a nikdo by nemohl říct ani popel. A navíc, tento obrat se v textu příběhu opravdu vyskytuje. Každopádně Legie mrtvých je název, který sice neodpovídá originálu, ale rozhodně dobře vykresluje děj knihy. Je jasné, že se najdou protichůdné reakce, ale já jsem s Legií mrtvých úplně v pohodě.
Drobný nedostatek nastal na straně 44, kam se vpašovala Moudrost Kai z patnáctého dílu Křížová výprava. Moudrost pro tuto knihu je tam také, ale již na straně 42. Někdo zkrátka zapomněl vyhodit stránku.
A úplně na závěr přidám takovou perličku – v knize je sekce (239), do níž se nedá nijak dostat. Je to vlastně kopie sekcí 23 a 242, kde se bojuje s nemrtvými a vznikla jednoznačně nepozorností při tvorbě. Nemá žádný vliv na příběh ani hru, a tak je těžké toto odhalit, a navíc to vlastně nijak nevadí.
LABYRINT ŽALU
Samozřejmostí v Collector´s Edition je bonusové dobrodružství. V tomto dílu si můžete zahrát za helghasta Karotha, pokud budete chtít. Já jsem nechtěl. Nevím, jak to máte vy, ale mně se doslova příčí hrát za ultimátně zlé postavy. Už v minulých dílech jsme hráli za nemrtvého vojáka, který však alespoň patřil za života na kladnou stranu a tato sounáležitost se stranou Dobra jej drží při to prazvláštním neživotě. Ale zde je hlavním hrdinou helghast, tvor prolezlý zlobou a nenávistí ke všemu živému a vy máte v nějaké podivné zápletce najít a zabít jakéhosi čaroděje – jistě taky zlého.
Dobrodružství celé vzniklo jen pro to, že autorovi (Darren Pearce) se velmi zamlouvali helghasti účinkující v LW2 (Oheň na vodě) a navrhl jejich schopnosti přesně podle nich. Za mě to vypadá dost hloupě, prvoplánově a absolutně nezajímavě. Kromě toho příběh doprovázejí otřesné ilustrace od Nathana Furmana. Tomuto ilustrátorovi by měli bez pardonu zakázat kreslit pro Lone Wolfa. Nicméně můžete si dobrodružství zahrát a třeba vás to bude bavit.
VELMISTROVSKÝ PROPADÁK
Legie mrtvých jsou velmi rozporuplný gamebook. V originále mezi velké klady patří příběh a atmosférické popisy, ale český překlad je úplně zabíjí. A další negativa bohužel převládají.
Možná jsem příliš kritický, ale mám vnitřní pocit, že u tohoto dílu je potřeba odhodit růžové brýle značky Lone Wolf. Joe Dever příliš spoléhal na své mistrovství a grácii v popisech, ale technicky je to díl značně odfláknutý a za dobrý text se to nedá schovat. Česká verze sice za tyhle nedostatky nemůže, ale překlad knize vůbec neprospěl, a je to velká škoda.
Moc jsem nad hodnocením přemýšlel, a nakonec jsem se rozhodl posadit Legie mrtvých až pod Zajatce času. Důvodů k tomu je přehršel.
Hodnocení: 45%