Ve jménu krále! (Dever, Joe: Rokle zkázy)
Rokle zkázy je čtvrtou knihou ve světoznámé sérii gamebooků o Osamělém vlkovi, a jedna věc se autorovi tohoto svazku musí nechat – udržel stoupající tendenci kvality. Dokonalý zážitek však přece jenom kalí jedna nesrovnalost, o níž se zmíním níže později.
Pár čísel na začátek:
První (originální) verzi vydal Joe Dever v roce 1985, u nás vyšla v překladu v roce 1994 (AFSF s.r.o.).
Revidovanou verzi vydal Joe Dever v roce 2008, a součástí knihy je také bonusové dobrodružství čítající 150 sekcí. Tuto revidovanou verzi u nás přeložilo a vydalo nakladatelství Mytago v roce 2013.
Základní příběh obou verzí je rozčleněn do 350 herních sekcí.
Ztracené zlato
Peníze, bohatství, moc. Klasické atributy jakékoliv vládnoucí instituce, královský dvůr v Sommerlundu nevyjímaje. Důlní provincie Ruanon v Jižním Sommerlundu je pro království esenciálním zdrojem zlata a drahokamů, není proto divu, že Ulnar V. značně znervózní, když se jedna z pravidelných dodávek zpozdí. Pověří proto jednoho ze svých loajálních důstojníků – kapitána D´Vala, aby se stovkou mužů okamžitě odjel na jih a situaci prověřil. On i jeho muži však také zmizí beze stopy. Králi proto nezbývá nic jiného, než svěřit úkol nejlepšímu z nejlepších – tedy Vám.
V Rokli zkázy vás čeká cesta do odlehlých jižních krajin, po nechvalně proslulé Stezce banditů. Král navíc povolal padesát elitních hraničářů, kteří vás budou na výpravě doprovázet, čímž máte pro případ nouze zajištěnu nezanedbatelnou útočnou sílu. Že není všechno zlato, co se třpytí, začne být zřejmé již po otočení několika málo stránek knihy. Příběh se před vámi postupně otevírá jako květina, v každé části se dozvídáte něco nového a zároveň strašlivého.
Vůbec zápletka je jednou z nejhodnotnějších částí tohoto dílu, proto se budu snažit spoilerovat pokud možno co nejméně.
Na stezce banditů…
Kostra příběhu se dá poměrně jednoduše rozdělit na čtyři části. V první putujete po nebezpečné Silnici loupežníků (překlad z původního vydání) společně s hraničáři, následují Maakenské doly a pak samotný Ruanon. Zde se odehraje jeden z vrcholů příběhu, na nějž však navazuje ještě finálová sekce, která je sice kratší, ale s vynikající atmosférou. Konec je sice mírně useknutý, to lze ovšem snadno odpustit, neboť děj je doslova našlapán událostmi.
První část příběhu je velmi lineární a jednoduchá, můžete se zde však dozvědět zajímavé informace. Jakmile se dostanete na rozcestí k Ruanonu, respektive k Eshnaru, začne být hra velmi atraktivní. Existuje několik způsobů jak se dostat do Maakenských dolů (kterými musíte chtě nechtě projít), v samotných důlních šachtách však variabilita cestování extrémně narůstá. Můžete narazit na děsivá monstra, na skladiště ovládána bandity, jeskynní řeky či nepoužívané a opuštěné dlouhé chodby. Dají se zde nalézt i zajímavé „poklady“, jimiž si můžete doplnit či obohatit svou výbavu. Jenom kvůli dolům se vyplatí knihu odehrát vícekrát. Tohle vás prostě bude bavit.
Bitva o Ruanon je navržena zkušeně a velmi dobře odsýpá. Máte zde na výběr několik menších, a pak jedno zásadní rozhodnutí. Pokud podstoupíte poměrně obtížný souboj, odměnou vám bude artefakt, který se dá využít i v dalších knihách. Pokud ne, nic se neděje – nepřátel, kteří musí padnout vaší rukou, je i tak spousta.
Poslední část příběhu je krátká, a taky trochu zákeřná. Můžete zde opravdu velmi jednoduše přijít o život – stačí špatně odbočit, či (ve druhém případě) nevlastnit Sluneční meč. Poté, co jste prošli Stezkou banditů, Maakenskými doly i bitvou o Ruanon, je opravdu frustrující si přečíst, že váš život i výprava zde končí. To je ale klasická „prasárnička“ Joea Devera, a pokud mohu soudit, ani v pozdějších knihách si tyto zdravě emotivní momenty neodpustí.
Když už jsme nakousli Sluneční meč, na rozdíl od Kaltských jeskyní zde hraje větší roli. Ani ne tak jeho magičnost, spíše číselné hodnoty. Souboje jsou těžší a autor s vlastnictvím meče tak trochu počítá. Na druhou stranu, pokud čtete ságu poctivě, tak kromě Sommerswerdu ovládáte již osm disciplín, a to vám zkrátka dává velké výhody oproti začátečníkům. I tak se však kniha dá odehrát bez speciální výbavy a dokonce s průměrnými atributy. Chce to ovšem jistou znalost příběhu.
Bohužel, opět si nemohu odpustit rýpnutí do mechaniky náhody. V okamžiku, kdy dobíháte do Ruanonu, vás právě náhoda může bez ohledu na cokoliv jiného popravit úplně stejně jako padající ráhno v LW2: Oheň na vodě (pamatujete?). Zde to není kus dřeva, nýbrž střela skrytého nepřátelského lučištníka. Přitom by stačilo přidat větičku: pokud ovládáš disciplínu Šestý smysl, přičti 1 k výsledku hodu. A bylo by to. Hráč by měl ohromnou radost z toho, že vhodným zvolením Kai disciplín může učinit osud milostivějším a fatálním následkům se tak vyhnout.
Není Madelon jako Madelon
Než přejdeme k nejrozporuplnějšímu bodu čtvrtého svazku, dovolte mi stručné srovnání mezi starým a novým vydáním. Jako u Kaltských jeskyní, i u Rokle zkázy je velmi výrazný posun k lepšímu, co se obálky týče. Původní vydání je v tomto ohledu nicneříkající, ilustrace na titulní straně nijak nereflektuje příběh skrytý uvnitř.
Rokle zkázy (2013) obsahují dvacet velkých vnitřních ilustrací a nespočet menších, a jejich výběr je stejný jako u původního vydání z roku 1994. Opět jsou velmi povedené, i když konkrétně vassagonský důstojník na létajícím oři se mi více líbí od Garyho Chalka.
Překlad Mytaga pro nové vydání je povedený, dokonce jsem si všiml malého detailu na začátku knihy v sekci Dávný příběh, kde těsně před tím, než se Osamělý vlk vydá na výpravu, zahlédne na římse černou vránu, což je považováno za špatné znamení. V původním vydání z roku 1994 byl uveden havran, nicméně v originále je skutečně crow (vrána). Je to taková drobnost, ale palec nahoru pro Mytago.
A nyní již ke zmiňované lapálii s Madelon. V původním vydání (1994) je Madelon dcera barona Orena Vanalunda, který má ve správě území Jižního Sommerlundu. Tam není žádný problém. Ten však nastává s revizí Útoku ze tmy, s níž přišel Joe Dever v roce 2007. Toto (úvodní) dobrodružství bylo rozšířeno na úctyhodných 550 herních sekcí, a ve finálové scéně se Osamělý vlk setkává s králem Ulnarem a jeho dcerou Madelon (hraje v příběhu jakousi epizodní roli a mj. je to sestra prince Pelethara). To mě samozřejmě velmi zarazilo, nicméně jsem předpokládal, že to má Joe Dever ošetřené.
Teď, po zakoupení čtvrtého revidovaného dílu, se dostavuje zjištění, že to Joe Dever ošetřené nemá. Dokonce je velmi zřetelně vidět, že i editorský tým v Mytagu s tím měl problém, neboť se pokouší situaci vysvětlit tím, že dcera barona Vanalunda je jmenovkyně princezny královského dvora. No – nefunguje to. Na finální ilustraci (herní sekce 350) je vidět, že osvobozená Madelon padne do náruče králi Ulnarovi.
Joe Dever zkrátka a dobře zapomněl upravit herní sekce v příběhu, kde se Osamělý vlk setká s baronem a ten jej žádá o záchranu své dcery. Rád bych se mýlil, a možná, že v redakci Mytaga vědí víc, ale jiné vysvětlení mne nenapadá. Jedná se zkrátka o hrubou chybu.
V čele sommerlundské armády
Po skončení příběhu si můžete dát ještě jeden, kdy se ocitnete v roli kapitána D´Vala a se stovkou mužů máte za úkol zjistit, co se stalo s pravidelnými zásilkami zlata a drahého kamení. Bonusové dobrodružství čítá celkem 150 herních sekcí, oproti předchozím dvěma dílům se jedná o signifikantní rozšíření. Ve své podstatě se jedná o příběh, který předchází výpravě Osamělého vlka, ale zároveň se s hlavním příběhem prolíná. Dostanete se do bodu, kdy společně s posledním rytířem Kai čelíte armádě vassagonských nájezdníků.
Musím říct, že mě to bavilo. Autor si dává pozor na detaily, aby všechno sedělo s ohledem na hlavní příběh, což se podařilo na výbornou. Volby jsou provedeny citlivě, a vaše rozhodnutí mají vliv na následující děj (v rámci možností). Jediným neduhem je velmi jednoduchý jazyk, který je místy tak strohý, že působí studeně, bez emocí. Ilustrace jsou také slabší, ale to už jsem si zvykl.
Bonusové dobrodružství rozhodně stojí za přečtení i odehrání.
Suma sumec
Strašně rád bych řekl, že takhle má vypadat gamebook. Příběhově velmi silný, perfektní gradace, nelineární průběh, dobrá vyváženost.
Původnímu vydání z roku 1994 bych (i přes drobné nedostatky – obálka, prvky náhody) dal asi známku nejvyšší.
Revidovaná verze však obsahuje z mého pohledu dosti závažnou chybu, a pokud mám být objektivní, musí se to projevit v hodnocení. S těžkým srdcem dávám osm z deseti, byť mě tento příběh bavil víc, než Kaltské jeskyně. Je to však kaňka na celé sérii Kai, a je to kaňka zbytečná. Škoda.
Hodnocení: 80%