Recenze LW10: Torgarské kobky (Dever, Joe)
Torgarské kobky jsou desátou knihou s hlavním hrdinou Osamělým vlkem a pátou knihou řady Magnakai. Pokud hrajete poctivě, tak se vám až doposud podařily získat celkem čtyři Kameny vědění. Ještě tři zbývají, a právě za nimi se v této epizodě vypravíme.
Jako obvykle pár čísel na úvod:
První (originální) verzi knihy Torgarské kobky vydal Joe Dever v roce 1987, u nás vyšla v překladu v roce 1995 (AFSF s.r.o.).
Revidovanou verzi vydal Joe Dever v roce 2009, a součástí knihy je rovněž bonusové dobrodružství s názvem Ozvěny ztraceného světla, čítající celkem 120 herních sekcí. Tuto revidovanou verzi u nás vydalo nakladatelství Mytago v roce 2017.
Základní příběh obou verzí je rozčleněn do 350 herních sekcí.
Do jámy lvové
Poté, co jste vypráskali kožich vassagonskému vládci a Gnaagovu spojenci Zakhanovi Kimahovi, se misky vah ve válečném konfliktu mezi dobrem a zlem posunuly na tu správnou stranu. Armády temnot rychle vyklízí získané pozice a prchají zpět do ponurého Darklandu. Příběh v desáté knize vás zavede do Eru, což je země západně od Talestrie (viz LW8: Džungle hrůzy). Ještě po cestě sem se dozvídáte, jak vojevůdce Zegron byl na hlavu poražen, a dokonce byla dobyta i jeho pevnost Xanar. Nemilosrdná vítězství spojeneckých armád však mají jednu kaňku, a to velmi výraznou. Temný pán Gnaag se zmocnil zbývajících tří Kamenů vědění, umístil je do podzemí města Torgar a nyní jeho čarodějové pátrají po způsobu, jak je zničit.
To samozřejmě jako správný klaďas nemůžete dopustit, a tak se potajmu vypravíte přímo do Torgaru, abyste Gnaagův plán přerušili a ještě navíc splnili své životní poslání. V Eru na vás čeká mladý kníže Graygor, od něhož se dozvíte, že jeden z Kamenů vědění byl uložen v chrámu města Luomi, které bylo dobyto vojsky temnot. Graygor sice společně s lencijským králem Sarnacem a jeho armádu rytířů Luomi dobyl zpět, z města však zbylo pouze rumiště. Nyní budou postupovat dál do městečka Cetza, kde chtějí svého soupeře (armádu Drakkarimů) porazit jednou provždy. Jestliže se tak stane, cesta do Torgaru bude volná. Záhy se ovšem dovíte, že tohle není jediná varianta.
Příběh se hned na začátku větví a vy se musíte rozhodnout, zda s knížetem Graygorem vyrazíte do bitvy, anebo se vydáte hledat Jarela, vůdce erujských partizánů, kteří v lesích a horách pouští žilou drakkarimským oddílům. Ať už se rozhodnete jakkoliv, cesta do Torgaru bude opět plná nebezpečenství a skrytých nástrah. Cesty obou příběhů se posléze setkají před branami Torgaru, kde na vás čeká tak trochu zákeřné finále. Nic epického, přesto se zapotíte.
Dvě cesty, dva příběhy
Už o odstavec výše to bylo naznačeno, nyní je potřeba to říci naplno. Alfou a omegou Torgarských kobek jsou dva zcela odlišné přístupy a zcela odlišné příběhy. Tato nelinearita katapultuje desátý gamebook Osamělého vlka mezi nejlepší díly v celé sérii. Osobně se domnívám, že Torgarské kobky jsou nejlepší knihou, pravděpodobně ještě lepší, než Království děsu (LW6). Ve všech ostatních dílech budete při opětovném hraní procházet většinu stejných lokací, v těch lepších případech bude třeba jedna třetina jiná. Torgarské kobky ovšem přináší dvě varianty, jejichž obsah se liší zhruba ve třech čtvrtinách. A to nepočítám smrtící démonickou „odbočku“ do níž se můžete zaplést.
Pokud si vyberete spojenectví s knížetem Graygorem, čeká na vás masivní bitva o Cetzu. Pokud jste hrdinsky naladěni, čeká vás spousta akce a hodně bojů. Nicméně v bojovém plánu se dá najít i konzervativní cesta s relativně nízkým rizikem. Celá tahle větev bitvy je však skvěle popsaná.
Jestliže zvolíte výlet do Pirsi a hledání vůdce zbojníků, čeká vás spíše lineární vyprávění, které má ale výborný začátek a docela velkou šanci, že všechno zmršíte a budete muset prchat, abyste si zachránili kůži. V tom případě se vám může podařit zabloudit na Ostrov duchů, kde váš starý Roark, lord z Amory (LW6: Království děsu) páchá zlé skutky. A tam jde opravdu z tlustého do tenkého, to mi věřte.
Skvělou práci v game-designu podtrhuje fakt, že na každou příběhovou větev se vám hodí různé disciplíny Magnakai. Ty jsou ve většině případů potřeba ve zdokonalené variantě. Pokud hrajete sérii poctivě jeden díl za druhým, budete zde mít již dost disciplín na to, abyste začali využívat bonusy za dokončené Kruhy vědění. Tím je volba na začátku příběhu ještě zajímavější.
Co musím jednoznačně pochválit, je středně těžká obtížnost (až na jednu výjimku, viz dále). Ta zajišťuje, že s vhodně zvolenými disciplínami lze Torgarské hrobky dohrát i jako solitér s čerstvě vytvořenou postavou. Není to nikterak snadné, ale jde to (na rozdíl od LW8 a LW9, kde ty šance jsou mizivé). Bohužel nám ale hapruje obtížnost okolo Slunečního meče. Toto je druhá kniha (po LW9), kde se nevyplatí mít tento artefakt s sebou na výpravě. Jsou zde nepřátelé (Ziran s Holí síly, Baron Shinzar a zejména Pán démonů Tagazin), jejichž statistiky jsou brutální a výhodnější je meč nemít nebo nepoužít. Zase na druhou stranu všem třem pašíkům se můžete vyhnout, takže nějaký zásadní problém to není. Ale trošku zamrzí.
V Torgaru už jde všechno více či méně hladce, nejsilnější nepřítel je zde Drakkarimský kapitán, a i tomu se lze docela v klidu vyhnout. Pak konečně objevíte Kameny vědění, ale záhy zjistíte, že jde o Pyrrhovo vítězství. Smát se pro tentokrát bude Gnaag.
Torgarské kobky v novém kabátě
Možná budete namítat, že už je moje vychvalování nuda, ale dobrá práce prostě neomrzí. Obálka je opět perfektní. Co se týká ilustrací uvnitř knihy, jak jsem v posledních dílech chválil Richarda Longmorea, tak tady mi úplně nesedl. Je to hodně tím, že Rich má specifické zpracování Drakkarimů a ty se mi líbí podstatně méně než Drakkarové od Briana Williamse. Třeba Tagazin je určitě výborný, smečka Krornů jakbysmet. Ale Drakkarimů je tady hodně a ovlivňuje to můj úsudek.
Když už jsme u těch ilustrací, všimnul jsem si chybek u jejich popisků. U dvou obrázků se nedopatřením dostal text patřící evidentně k ilustracím z LW9: Kotel strachu. To je ale jen drobná vada na kráse. Pak určitě stojí za povšimnutí upravený překlad a zejména počeštění některých výrazů (např. Hammerland = Země kladiv). Konkrétně v tomto případě bych byl spíše pro zachování původního názvu, neboť v bitvě dochází k bojům se zástupci této země, a „Hammerlanďan“ zní podstatně lépe než „Kladivozemec“. Je to ovšem můj čistě subjektivní dojem, určitě se nejedná o chybu!
Naopak jednu chybu udělal sám autor přímo v anotaci na zadní straně obálky, a tato se táhne skrz všechny vydání až do současnosti. Píše se v ní totiž, že v Torgarských kobkách je tvým úkolem nalézt poslední dva Kameny vědění… A přitom víme, že zbývají tři a jsou také vyobrazeny na ilustracích. Ale opět to není nic, za co by se mělo zavírat do klády. Celkové zpracování knihy je pěkné, líbí se mi.
Ozvěny ztraceného světla
Nakonec ještě pár slov k bonusovému dobrodružství. Zde budete výjimečně pokračovat v roli Osamělého vlka, neboť během pádu Stínovou branou do Dazhiarnu se ocitnete v jakémsi snovém světě, kde v ozvěnách dávné bitvy o město Luomi budete hledat Kámen vědění.
Ve 120 sekcích budete bojovat s Giackými, Drakkarimskými a všeobecně zlými nájezdníky, a vaším úkolem bude dostat se až do Luomského chrámu uprostřed města. Musím říct, že to není špatně napsané, ale co hlavně – je to výborně koncipováno z hlediska herního designu. Bohatě využijete disciplíny Magnakai a nově budete moci různou výbavou anebo disciplínami ovlivňovat i souboje. Velmi osvěžující.
Příběhově to nemusí každému sednout, řekl bych, že to celé vychází z nějakého momentálního nápadu. Ale jednoznačně musím hodnotit kladně, opravdu hezký bonus.
Radostné vyhodnocení
Gamebook Torgarské kobky je nejlepší knihou v sérii Lone Wolfa. Ano, možná se vám některá epizoda líbí více po příběhové stránce, pro gamebooky je však důležitý také game-design. A ten je v desátém dílu zvládnut na macatou jedničku s hvězdičkou.
A protože příběh v Torgarských kobkách nijak nezaostává za standardem série, s velkou radostí uděluji známku nejvyšší. Tato kniha je důvodem, proč je série Magnakai nejlepší částí ságy.
Hodnocení: 100%