Recenze LW13: Prokletí z Ruelu (Dever, Joe)
Prokletí z Ruelu jsou třináctou knihou Osamělého vlka, a první knihou série Grandmaster Kai. Báli jste se, že po triumfálním vítězství nad Temnými pány zmizelo z Magnamundu všechno Zlo? A že snad Osamělý vlk bude muset Sommerswerd pověsit na hřebík? Není třeba mít strach – temnoty a prohnilosti zůstalo, že se mohou přehrabovat vidlemi. A konkrétně té prohnilosti si právě ve třináctce užijeme do sytosti a hned dvakrát, protože bonusové dobrodružství hraje na stejnou notu jako základní příběh.
První (originální) verzi knihy Prokletí z Ruelu (The Plague Lords of Ruel) vydal Joe Dever v roce 1990, u nás vyšla v překladu v roce 1996 (AFSF s.r.o.).
V roce 2009 vydal Joe Dever revidovanou verzi (Collector´s Edition), jehož součástí je i bonusové dobrodružství Plague Agent rozepsané do 150 herních sekcí. V roce 2020 právě tuto verzi vydalo u nás nakladatelství Mytago. V bonusovém dobrodružství Posel záhuby si zahrajete za bylinarchu Tennana.
Základní příběh je rozčleněn do 350 herních sekcí.
Prohnilá pevnost
Mogaruith, nechutná pevnost Cenerských druidů, semeniště nemocemi prolezlých Vazhagů a útočiště pro všechny zlé záměry, je cílem vaší první (premiérové) velmistrovské výpravy.
Hned na začátku je v sekci Příběh pokračuje… velmi podrobně shrnuto, co se od událostí ve dvanácté knize vlastně všechno událo. Tyto informace ke hře nepotřebujete, ale jednoznačně stojí za to si toto shrnutí přečíst. Samozřejmě se tam dozvíte i to, co se týká vaší nadcházející výpravy, tedy co je Mogaruith a co plánují jeho zvrhlí obyvatelé. Cenerští druidové, což jsou úhlavní nepřátelé Bylinarchů z Bautaru a Starších magi, totiž vyvíjejí smrtící virus, který chtějí rozšířit do všech koutů Magnamundu a významně zredukovat jeho populaci.
(Je trošku ironické, že recenzuji tento díl právě na přelomu roků 2020 a 2021, čímž ve stínu současných reálných událostí „prokletá třináctka“ získává jakýsi další, nepříliš povzbudivý rozměr).
Ještě se dozvíte, že hrubá síla v podobě mnohatisícové armády je na dobytí Mogaruithu krátká, a je potřeba diverzní akce. A kdo jiný, než velmistr Kai by se jí měl ujmout?
Nový level
Technické parametry knihy (a nemyslím tím zrovna počet stran) zaslouží širší diskusi a hlubší vhled. To, co vás hned na začátku chytne za nos, jsou základní charakteristiky hlavního hrdiny – počítají se jinak. UMĚNÍ BOJE (UB) nové postavy je o 15 bodů vyšší, než v knihách 1–12, a KONDICE (KB) o 10 bodů vyšší. Ono to samozřejmě dává smysl, protože Osamělý vlk je nyní velmistrem, takže ovládá tajemství Kai a Magnakai, ale může to působit jisté rozpory při přenášení atributů vašeho vymazleného hrdiny, který přečkal všechny útrapy prvních dvanácti knih.
Proč to tak je – to je základní otázka. Je tento „bonus“ myšlen je pro úplně nové velmistry anebo si jej zaslouží i poctiví čtenáři hrající od jedničky? Na první pohled je správná ta první varianta. Jako poctivý čtenář a hráč máte k dispozici Sommerswerd a další předměty, který zvyšují UB i KB, a díky zvládnutí Magknakai disciplín máte uzavřeny Kruhy vědění a tím pádem další bonusy. Jenomže ono nic není černobílé. Pokud jste kupříkladu neprošli úplně všechny díly, nebo jste začínali s nižšími statistikami, a případně jste utrpěli ztráty a postihy (ztráta Sommerswerdu, trvalé popáleniny z LW8, nadužívání drogy Adgana, nadužívání meče Helshezag, atd.), můžete se cítit znevýhodněni. Poslední (pádný) argument je kniha LW17. Tu samozřejmě ještě nemáte, ale kdo ji četl v originále, dá mi zapravdu. I když budete mít maximální bonusy a všechny bonusové předměty, se statistikami z knih 1–12 v „sedmnáctce“ budete tahat za významně kratší provaz v soubojích s Tagazinem a Nemrtvým pánem z Ixie. Tohle všechno ukazuje na to, že Osamělý vlk potřebuje číselně popostrčit.
Jak z toho ven? Na začátku pravidel v LW13 je napsáno, že si „můžete“ přenést statistiky z předchozích dílů do této knihy. Můžete, ale nemusíte. Je to na vás. Možnosti, jak si s tím poradit, jsou níže (ale můžete si vymyslet klidně vlastní):
1. Přenesete postavu tak, jak je.
2. Nahodíte si nové (vyšší) atributy UB a KB, necháte si všechny bonusy i předměty z minulých knih.
3. Nahodíte si nové (vyšší) atributy UB a KB, necháte si všechny předměty, ale budete ignorovat všechny bonusy za Kruhy vědění a dovednosti Kai/Magnakai.
4. Přenesete postavu tak, jak je a zvýšíte si charakteristiky podle nových pravidel (tzn. UB +15, KB +10).
Hezky to popisuje dokument Reader´s Handbook na stránkách Project Aon (naleznete jej zde: https://www.projectaon.org/en/pdf/misc/Readers-Handbook.pdf).
Na toto přímo navazuje téma disciplín Grandmaster Kai. Ty jsou totiž zase vesměs zdokonalením Magnakai (a potažmo Kai) disciplín, ale jsou tu i dvě nové: Kai alchymie (levoruká magie Bratrstva Křišťálové hvězdy) a Kouzla Magi (zaklínadla Starších Magi). Co je ale důležité zmínit a nezapomenout – všichni hráči předchozích knih mají stále přístup k disciplínám Kai a Magnakai, a k bonusům, které poskytují! Pokud tedy ovládáte disciplíny Mistrovství ve zbrani (bonus +4 UB) a/nebo Uzdravování, nemusíte u výběru Grandmaster Kai disciplín dávat důraz na Velmistrovství ve zbrani (bonus +5 UB) či Zachraňování, neboť jejich přínos je pro vás nezajímavý.
A teď, když máme pravidla za sebou, se můžeme konečně věnovat struktuře příběhu. Hned na začátku musím říct, že kniha je dost těžká, a to zejména pro čtenáře, kteří netuší, co zde čekat. Důvody pro to jsou dva – několik obtížných soubojů, kde prostě budete krvácet, a dva hody na náhodu, kde vám půjde o život. Ten druhý je na samém konci knihy, a pokud nebudete mít v repertoáru dvě specifické disciplíny, máte jen 60% na úspěch (pokud disciplíny máte, tak 90%). Legendární „ráhno“ z LW2: Oheň na vodě opět zasahuje!
Je ale potřeba i pochválit. Minimálně první část je dost povedená, neboť do Mogaruithu existují dvě cesty, které jsou zcela rozdílné, hodí se vám na ně jiné disciplíny a připraví vám jiné dobrodružství. Druhá půlka výpravy je již více lineární, ale přesto v prohnilé pevnosti existují zákoutí, kam se napoprvé nedostanete, a obecně při rozhodování tak nějak funguje princip „risk & rewards“. Zajímavostí je, že hlavní arch-nepřítel z Mogaruithu neskoná mečem Osamělého vlka a setkáme se s ním ještě v dalších dílech. Což je skvělá věc, protože jak půjde čas, tak uvidíte, že Grandmaster Kai série na sebe navazuje zdánlivě mnohem méně, než Kai a Magnakai.
Nakonec ještě doplním, že kniha se dá odehrát jako solitér, ale připravte si nervy ze železa.
Hnilobná minulost
Obálka nového vydání je skvělá, moc se mi líbí, ale překvapivě za ní nestojí tradiční malíř Alberto dal Lago. Tentokrát dostal přednost Pascal Quidault, a to samé se týká i ilustrací. Místo tradičního kreslíře (Rich Longmore) dostal důvěru Nathan Furman, jehož počiny si můžete pamatovat z několika bonusových dobrodružství v předchozích knihách. Proč k této náhlé a vlastně jednorázové změně došlo, to nevím. Co ale vím určitě, ilustrace od Nathana Furmana významně devalvují třináctou knihu. Třeba pro mě osobně jsou ilustrace velmi důležitou součástí gamebooku a vždy jim věnuji náležitou pozornost. Když se podíváte Furmanovy výtvory, vypadají jak od několika různých kreslířů. Zářný příklad jsou ilustrace XX (Vashnův přívrženec), který je výborný, a ilustrace X (Mogaruith), což je otřesná mazanice. U mnoha obrázků jsou pak použité úplně jiné typy šrafur, a celkově jde cítit, že autor byl pravděpodobně pod časovým tlakem a potřeboval „dokončovat“. Pak je zde výsměch v podobě ilustrace XII (cenerská modlitebna), z níž je nakreslená jen půlka a ta je pak ve Photoshopu zrcadlově překopírována do podoby dokonale symetrické kaple. Doufám, že autor dostal za tuto ilustraci jen půlku honoráře.
Zcela samostatnou kapitolou je pak ilustrace hlavního nepřítele (sekce 222), kde si ilustrátor buď nepřečetl zadání anebo kreslil pod vlivem omamných látek. Ještě děsivější je ale fakt, že mu to prošlo do vydání. Z vyobrazení arcidruida Cadaka jsem naprosto znechucen. Je absolutně nesrovnatelný s ilustrací z původního vydání od Briana Williamse, a je ostuda, že něco takového je součástí sběratelské edice Lone Wolfa.
Když porovnáme vydání AFSF a Mytaga, tak kromě obálky (která je u starého vydání otřesná) je u nového vydání ještě jeden význačný bonus – mapa. Z jakéhosi mně neznámého důvodu ji AFSF prostě do knih Grandmaster Kai nezařadilo, což beru jako velké selhání u knih, kde čtenář sám rozhoduje, kam povedou jeho kroky. Bohužel se ale do nového vydání zamíchaly i nějaké nešvary. Tím nejpodstatnějším je odkaz vedoucí do špatné (nenavazující) sekce poté, co se vypořádáte s šampionem vašeho úhlavního nepřítele (v sekci 320 máte otočit na 259, nikoliv na 290). Není to sice uzlový bod, ale šance, že na něj narazíte, je velmi vysoká. Kdo má k dispozici staré vydání, snadno chybu odhalí. Druhá viditelná věc je ilustrace VIII (sekce 131), kam se omylem vpletla kresba od Briana Williamse z původního vydání. Pak bych ještě zmínil překlady do češtiny anebo obecně „počešťování“, které mi subjektivně vůbec nesedí. Např. Bylinarchové (v orig. Herbwardens) byli v původním vydání přeloženi jako Strážci bylin, což mi přijde nejen přesnější, ale i citlivější. A pak je tu Kadak, cenerský arcidruid (v orig. Cadak). Vždyť tohle jméno vůbec nemá českou (ani žádnou jinou) alternativu. Jaký je důvod pro tohle znetvoření a skoro bych řekl až zneuctění?
Jinak ale Mytago zachovává standardní formát i jeho úroveň tak, jak jsme již zvyklí, a díky tomu si můžeme do knihovničky zařadit další díl.
Posel záhuby
V textu výše jsem se řádně rozepsal, a tak už zde budu stručný. Navážu na hodnocení bonusových dobrodružství z dvanáctky a budu se opakovat, když řeknu, že Posel záhuby je slabota. Je to extrémně lineární příběh bez nápadu, se snahou přidat hodnotu hlavnímu příběhu Osamělého vlka. Jediné pozitivní jsou ilustrace, které zde kreslil (a teď se podržte) Rich Longmore, a ty jsou úplně skvělé. Prostě rozpolcenost tohoto dílu pokračuje, jako by jej dával dohromady nějaký schizofrenik.
Kdyby Longmore ilustroval hlavní příběh a Furmanovi nechali nevýrazný bonusák, dopadlo by to výrazně lépe a byl bych spokojený. Vždyť já ty bonusové dobrodružství stejně čtu jen kvůli vám, abych je pak mohl zhodnotit (a povětšinou si povzdechnout nad kvalitou).
Velmistrovský otvírák
Gamebook Prokletí z Ruelu by byl býval poměrně solidním uvedením do série Grandmaster Kai, protože herně to není vůbec špatný počin. Ano, je obtížný a jsou tam ta „padající ráhna“ s potenciálem necitlivě vás usmrtit v předposlední sekci, ale příběhově je zajímavý a hlavně znovuhratelný.
Bohužel však přes velmi povedený design (obálka + formát), grafická stránka knihy ve mně zanechává opravdu kyselou pachuť, které se nedokážu zbavit. Ty nepovedené ilustrace mi snad dokonce vadí víc než ta hrubka Mytaga ve špatném odkazu, byť ta hodnocení také nepomůže.
Po dlouhém zvažování zařazuji třináctku na úroveň Hradu smrti (LW7), avšak z úplně jiných důvodů než u sedmé knihy. Pokud se vám zdá, že jsem příliš subjektivní, a ilustrace a to okolo se vám dá v pohodě, tak si přičtěte k hodnocení 15% a dostanete se na objektivní hranici.
Hodnocení: 70%